Kdo je autorem původního zápisu?

Pátek

Přesně v 16:30 jsme s Lucinkou dorazily ke klubovně, kde se to jen hemžilo maminkami, tatínky a hlavně jejich ratolestmi. Při zběžném přehlédnutí davu jsme zjistili, že z výrazu většiny známých tváří se dalo vyčíst: Bože, kam jsme to vlezli, vždyť tady jsou samý prihové! To zas bude vopruz!!! Po menších komplikacích se zavazadly jsme se poměrně úspěšně naskládali do autobusu v počtu 31 dětí a blíže neurčený počet vedoucích (včetně Medvídka, který nás samou radostí při vítání málem vykoupal v kaluži, a Gejzy, který si po náročném studijním týdnu našel čas pro své kamarády). To jsem ještě netušila, že nám velmi ochotný pan řidič hodlá dost zásadně změnit plány. Odmítl nás totiž odvézt pod Selešku kvůli nepřízni počasí (slabých 5cm sněhu považoval za přírodní katastrofu). Vysadil nás v Petrovicích u statku, což by samo o sobě tak hrozné nebylo, kdyby většina špuntů neměla tak obrovský bágly (trochu nepoměr: děti 140cm, cestovní taška 130cm + 10kg). Následující hodinka by se dala přirovnat snad jenom k pochodu vánočních stromečků, čtyřicetihlavá banda ověšená ze všech stran krosnami. spíhaly cestovkamav a ke všemu se táhnou jako smrád, musel na nás být úžasný pohled… Po strastiplné cestě romanticky zasněženou krajinou jsme dorazili k chatě, konečně!

Domnívali jsme se, že by děcka mohla zalízt do postele a nabírat síly. Zatím co jsme se my velcí dávali do pořádku po náročném výstupu a psychicky se připravovali na víkend, kluci málem rozložili půdu a holky ve svém pokoji málem umrzly. Proto se Kája chopil iniciativy, rozdělil děti do 5 družin a pustil se s nimi do připraveného programu. První hra: ve skupině co nejrychleji doběhnout pro svíčku ke startovišti vzdálenému asi 300 metrů. Všechny skupiny vzácně dosáhly stejného, proto o jejich umístění rozhodovalo stavění sněhuláků. Při jejich tvorbě se dokonce rozvíjela mezidružinová spolupráce: Cvrček s Medvídětem a Kachnou postavily nádhernou sněhulačici s moderním účesem. Než jsme se nadáli, byl tu večer. Zatím co družiny luštily Tygříkovi šifru, snažili jsme se uvařit čaj. Výsledek byl poněkud zvláštní, vypadalo to jako čaj, vonělo to jako čaj, ale jako čaj to vůbec nechutnalo. Rychlostí blesku se přiblížila večerka a tak jsme zahnali děti do hajan (ne že by se jim nechtělo). Vyprávěli jsme pohádku na dobrou noc, děti se nastěhovaly před krb a postupně únavou odpadávaly.

Sobota

Netuším, jak se dětem povedlo, ale v půl osmé už díky jejich dupání a brebentění v chatě nikdo nespal. A výsledek, neuvěřitelná energie hlavně u kluků, zato únava na straně nás velkých. Po rozcvičce (Méďa kluky zchladil veoc sněhu, já byla k holkám milosrdnější a protáhla se s nimi v postelích) na nás čekala snídaně, kterou připravila Evča s Kájou. Ti nejaktivnější (Pepíno, Kreš, Kája) chtěli ještě s rohlíkem v ruce jít dovádět do sněhu, kterého přes n napadlo aspoň 20 čísel. Na dopoledne měl Kája naplánovaný výlet na Hvozd. Celkem dobrý nápad, akorát se mi nelíbilo, že musíme jít do kopce. Brodili jsme se závějemi a díky neustále padajícímu sněhu jsme vypadali jako sněhuláci, takže v polovině cesty jsem se odmítla hnout. Nakonec mě kluci přesvědčili, abych pokračovala. Vůbec toho nelituju, ten výhled za to stál! Mohla jsem si nalít mléko a vyšlo by to nastejno. Po výtečném obědě jsme si trochu odpočinuli, ale jinak jsme celé odpoledne strávili venku, abychom si užili prvního letošního sněhu. Kolem chaty vyrostly rodinky sněhuláků, od těch miniaturních až po gigantické. Taky se nám stal úraz, šikulka Tygříček si rozsekla koleno až ke kosti musela jet do nemocnice na šití; má pět stehů ale jinak to brala v pohodě. Dokonce chodila bez berliček. Odpolední hra se nám trochu protáhla, končili jsme až za tmy. Družiny musely plnit úkoly umístěné na trati dlouhé asi 1,5 km. Naštěstí se nikdo neztratil ani nezaběhl do lesa, i když jedna družina byla na trati podezřele dlouho… Po večeři jsme se sešli ve společenské místnosti, kde Kája zadal úkol převlíknout někoho z družiny za čerta, anděla nebo Mikuláše a připravit si krátký kulturní program. Všechny nápady byly opravdu originální, nejvíc se mi ale líbil coby čert. Dokonce měl i ocásek. Po sečteni všech bodů se se vyhlásil vítěz mezidružinové soutěže. Stala se jím družina č. 5, kterou vedl sám Karlíček. Jako hlavní cenu si odnesla šampíčko (snad jim bublinky moc nestouply do hlaviček). Ani ostatní však neodešli s prázdnou, sladkou odměnu si odnesl každý. Potom jsme ještě zpívali s kytarou, zvládli jsme i několik koled které jsme já a Lucinka doprovázely na flétnách. V nejlepším se ale má přestat, takže děti musely jít spát, i když o něco později, než bylo naplánováno. Holky si povídaly, ale aspoň nedělaly takový bordel jako kluci. Ti na půdě řvali hůř než pavijáni, hrozně dupali a skákali po postelích. Ani se jim moc nedivím, v takovém zaprděném pušinci by se mi asi taky spát nechtělo. Klid v chatě zavládl až po půlnoci.

Neděle

Zázraky se dějí v osm hodin bylo ještě ticho a klid většina osazenctva Selešky opravdu spala! Probouzeli jsme se na etapy a stejným způsobem jsme se i trousili na snídani. Únava po pozdní večerce se podepsala na nás všech. I všudypřítomný brebentění bylo poněkud tlumenější a dupání nahradilo spíš ploužení. Sluníčko za okny se na nás usmívalo ze šmolkového nebe, prostě idyla. Dopoledne každý strávil po svém, nebyl pevně stanovený program. Holky spolu s Průšou a Medvědem pěly v pokoji, kluci dělali venku blbiny pod odborným dohledem mácy, Kaviho a Lukáše. A po svačině jsme se všichni pustili do balení a úklidu. Jedna věc mi ale neleze do hlavy: Proč se věci, které původně zabíraly polovinu batohu, teď nemohou vejít? Vždycky tak prapodivně nabobtnají…. Po obědě následovaly jenom drobné činnosti, abychom douklidili chatu. Pak už jenom poslední pohled, pac a pusu, někdy příště a štrádovali jsme si to sněhovou břečkou do Petrovic na autobus. Cesta proběhla bez problémů, nic jsme nepotratili ani nezapomněli . Během půlhodiny čekání si rodiče své ratolesti postupně rozebrali. Akce seleška skončila v 15:30 středoevropského času. Někdy příště, AHOJKY.