Abychom jako starší nezůstali pozadu, rozhodli jsme se vydat na víkend do Ekologického střediska v Oldřichově v Hájích – Suchopýr. Zde každý rok probíhá dobrovolnická činnost ve smyslu sbírání semen hlohu a jiných keřů na obnovu zeleně jizerských hor.

Dříve jsme jezdili spolu s dětmi, usoudili jsme ale, že by bylo vhodné vyzkoušet to i bez nich, protože činnost je přeci jen zejména pracovní.

Jako první jsme na místo určení dorazili my spolu s naším „osobním řidičem“ Davidem.  Auto bylo plné k prasknutí – David, Hanka, Nikča, Já a moji drazí pejskové Sunny a Moonie, bez kterých by se žádná takováto akce nemohla uskutečnit.

Protože jsme dorazili skutečně brzy, vydali jsme se naproti druhé části výpravy. Nutno podotknout, že jsme do poslední chvíle nevěděli, kolik nás ve skutečnosti bude a hlavně kdo.. O to příjemnější bylo překvapení.

Brzdy vlaku zaskřípaly a z něj vystoupilo několik postav, spolu s nimi i ta nejchlupatěší – Maxík. Další člen naší zvířecí výpravy.:-) Samozřejmě nemůžeme zapomenout na Ivanku, Pívo, Mácu, Míru a Kukubu, ale ti už tak chlupatí nebyli. To je teprve čekalo. (zvířátka totiž velice pelichala)

V tento okamžik jsme byli kompletní. Bohužel jak se ukázalo později, ne na dlouho. Ale o tom až za chvíli.

U chaty na nás již čekala tradiční večeře u ohýnku s voňavými buřtíky. Bohužel některým z nás nestačily pouze uzeniny a dostali chuť na kočičku – tak se Maxík rozhodl představit místním zvířátkům.:-) Naštěstí pohotový David vylezl pro vyděšenou kočku na strom a bylo po problémech. No a Maxík, tak ten už si potom dával pozor, na co má chuť a na co ne.:-)

Večer jsme zasedli k obdélníkovému stolu a radili se a radili, až jsme z toho byli tak unavení, že jsme zapluli do postelí a nabírali síly na další den ráno.

Nesmím ovšem zapomenout zmínit večerní společenskou hru zvanou „chlupatí králící“, kde jsme si všichni prodloužili život o dobrých několik desítek let.:-) A co bylo její náplní? Kdo si dokázal do pusy dát nejvíce kuliček hroznového vína  a srozumitelně vyslovit „chlupatí králíci“, byl vítěz.:-)

V sobotu ráno jsme se probudili i bez budíku, samozřejmě zvířátka nezklamala a jako první vzbudila Mácu, kterému s úsměvem šlápla na místa, která  by probudila absolutně každého. Ale proč pouze jednou, když to jde i dvakrát, že?:-) Tak jsme se zasmáli a šli na snídani. Tam nám Ála řekla bojový plán dne – půjdeme sbírat hloh a odpoledne budeme plít, jen Hanka byla plévat. :-)) Počasí nám maximálně přálo, sluníčko svítilo no a když pomineme, že jsme šli místy, kde si v srpnu popovídaly s přírodou povodně, byl to celkem příjemný zážitek.

Oběd byl vynikající, ale odpolední „plévání“ už tak úžasné nebylo. Bohužel nás po obědě musel opustit Máca, který v průběhu celého dne vypadal tak, že kdybychom ho někde odložili, už by tam zůstal a to sám se svojí ne zrovna příjemnou chřipkou. Tak se raději David rozhodl ho přemístit do Mácovy vlastní postele a odvezl ho domů.

Musím říci, že jsem mu v první chvíli trochu záviděla, netušila jsem totiž, co nám odpolední plévání přinese. To by jeden neřekl, kolik téměř „stařešin“ se najde ve skupině lidí od 12 do 33 let.:-)) A nejhůře na tom samozřejmě byli ti nejmladší. Ale po našem útoků na záhonky v lesní školce to kupodivu vypadalo lépe, než předtím. Toto zjištění nás všechny maximálně zahřálo na duši,  ale i přesto plet opravdu zase nějakou dobu nemusíme.

Po pracovním dni jsme se vydali na procházku po místní cyklostezce a večer po opět vynikající špagetové večeři jsme se odebrali k radění a povídání a nakonec do postýlek. Druhý den byl opět nabitý spoustou činností.  Snídaňové rozpečené tousty, které nám provoněly celou chatu byly nezapomenutelné a to i pro následující činnost.

Nejprve jsme se rozdělili na dvě party – parta „kozí“ a parta „koňská“. David s Hankou a s Mírou byli parta „kozí“ a já, Ivanka, Pívo a Nikča jsme byly parta „koňská“. A co nás čekalo? Kydání a čištění stájí a chlívků.. ale musím říci, že to bylo úplně vynikající. Pravda, celé dopoledne byla debata o h….., ale přesto naplňující. A jak jsme běhali po výběhu a volali na sebe, jestli jsme nalezli nějaký „hnědý“ úlovek či nikoli.. musím říci, že jsme se opravdu nasmáli.

Odměnou za celovíkendové snažení nám byl nejen příjemný pocit na duši, ale také projížďka na koních. Jediný kdo z ní měl trauma byla Sunnynka, které se chtěla podívat na koně zblízka, a to v jednom nestřeženém okamžiku, kdy se kůň rozhodl ulevit svým střevům. Jak byla překvapená, když jí na hlavně přistála jedna krásná, voňavá kobliha.. ale bylo to spíš na otřes mozku, než k potěšení.:-) Snad už si to bude pamatovat.

Nakonec jsem si všichni pobrali své saky paky a voňaví se vydali zpět na cestu domů. Myslím, že ti, co se vraceli vlakem, měli celý vagón pro sebe.:-) No a my v autě jsme si samozřejmě větrali, ale protože jsme byli všichni na jedné lodi, tak jsme se vlastně ani necítili, a tak jsme byli spokojení.

Věřím, že už teď se všichni těšíme na příští rok, jak si to zopakujeme a doufám, že tentokráte nejen že nám vyjde počasí, ale že budeme všichni zdraví a nikdo nám neodjede domů dříve.

Lucinka

 

  • Míra

    jak jsme na tom byli nejhůř my jsme sice byli nejdéle pryč ale zato jsme odvedly nejvíce práce 😀

  • Hanka

    Míro, „odvedly“? Nevěděla jsem, že se poažuješ za dívku… 😉

    Lucinko! Já jsem nebyla „plévat“, já byla plevat! 😛